Naposledy aktualizováno: 25.02.2024 12:24:51
Na úvodní stranu

Obecní knihovna Kosičky

Příběh, který napsal sám život...

Pánbíček (Honza Stuchlík)

Skutečně svým vzhledem působil jako biblické stvoření. Měl dlouhé bílé vlasy, které mu splývali až do půli zad a stejně bílé vousy až po pás. Pobýval na Chlumecku, Bydžovsku a zajížděl až ke Hradci Králové. Jeho působiště se však nacházelo mezi obcemi Kosičky a Babice, mezi rybníky Vysušil a Vondránek.
Pánbíček většinou jezdíval na starém jízdím kole a zdržoval se v blízkosti hřbitovů. Prohrabával hřbitovní smetníky a z velkých věnců si brával šerpy s nápisy. Těmito šerpami si zkrášloval hruď tak, jak to činí význační hodnostáři. Také svůj bicykl dokázal zpestřit barevnými papírky, které umně vplétal do kol.
Utekla léta, až jsme se v práci s kolegou rodákem z Kosiček při rozhovoru dotkli osudu tohoto zvláštního člověka. Tehdy jsem se o jeho životě dozvěděl více. Křestním jménem se jmenoval Jan a pocházel z našeho kraje. V mládí, stejně jako mnoho našich dědů narukoval do armády rakousko-uherského císaře. Vítr ho zavál až na dalekou Rus, kde se údajně jako svobodný mládenec zamiloval do dcery bohatého sedláka a snad se sní i oženil. Když se pak k moci dostali Rudí, zle s celou rodinou zatočili. Našemu Janovi se po několika letech podařilo vrátit zpět do vlasti. To už však prý byl psychicky hodně poznamenaný. Jeho okolí mu přisoudilo roli tuláka a neškodného blázna. Putoval krajinou, stavěl si různé provizorní příbytky, ve kterých přespával a díky dobrotě hodných lidí a díky své vynalézavosti dokázal jako správné dítě přírody přežít. Samozřejmě se však našli i takoví, kteří se mu posmívali a jeho primitivní obydlí mu podpalovali. Jan byl také "vizionář" s bohatými zkušenostmi z Rusi. Když po roce 1945 a později docházelo k zabírání statků upozorňoval sedláky v hospodě, že pokud k nám dojdou "rudí bratři" nebude mít stejně nikdo nic. Okřikovali ho: "Ty Honzo bláznivá..." ale později mu museli dát za pravdu - na jeho slova skutečně došlo.
Léta ubíhala. Posledním Pánbíčkovým přírodním příbytkem se stala zemljanka v hrázi rybníka Vondránek. Otvor tohoto příbytku byl obložen velkými kameny natřenými vápnem a okolí se skvělo velkým množstvím ptačích budek. V této zemljance dokázal přežít mnoho zim. Nikdy prý nestonal. Ikdyž mu hodní lidé nabízeli alespoň přes zimu ubytování, on těmto svodům odolával. Byl také dobrým kuchařem dokázal si na otevřeném ohni velmi chutně upravit malé rybky, kterých bylo dostatek. Jeho vztah k přírodě se projevoval i tím, že kde mohl, vysazoval různé keře, zvláště lískové. Jeho poslední aktivitou, která se mu však stala osudnou byli přednášky na téma "Co mně vnukl Hospodin", které pořádal na břehu rybníka a v nichž nechyběl politický podtext. Dokud na přednášky chodili jen místní lidé, ještě to šlo. Jenže v té době už se rozvíjel turistický ruch a po nedaleké státní silnici občas přefrčel nějaký západní Němec. A tak jednou přijel i novinář z významného německého časopisu. Stal se svědkem Janovi přednášky a pořídil několik fotografií, které uveřejnil. Malér nastal ve chvíli kdy tento časopis dorazil do rukou našich cenzorů, kteří úžasem zírali na fotografii s vousatým chlapem v roztrhaných hadrech, který stál před zemljankou. Popiska pod fotografií, která zněla: "Tak žijí lidé v socialistickém Československu" celé neštěstí jen dovršila. Jednoho dne přijeli příslušníci SNB a než se milý Jan stačil rozkoukat už ho vezli do hradeckého útulku pro přestárlé osoby. Tam si však i přes určitý komfort nikdy nezvykl. Byl to přece jen člověk přírody. Po delší době si vymohl, že se aspoň zajede podívat tam kde mu bylo tak dobře. Už se však nevrátil. Našli ho na jeho milovaných místech oběšeného. Na funus se sním přišlo rozloučit mnoho lidí. Tak skončil jeden lidský osud, tak náš kraj přišel o svéráznou figurku.


Tento příběh sepsal Jindřich Celler z Chlumce nad Cidlinou


Převzato s knihy Václava Košťála - Kratonohy (1316 - 2016)

 

OBRÁZEK : stuchl.jpg

 

 OBRÁZEK : stuchlik_saty.jpg

 

 

 OBRÁZEK : stuchlik_zemljanka.jpg